Jak poskytnout žákovi zpětnou vazbu?
Co je zpětná vazba?
Jak uvádí Laufková, Starý a kol. (2016, s. 60), „zpětná vazba je informace, kterou učící se jedinec dostává od někoho jako reakci na svůj výkon.“ Podle této definice lze zpětnou vazbu považovat za určitou interakci mezi dvěma osobami, kdy jednou z těchto osob je ve školním prostředí žák. Druhá osoba pak pozoruje žákův výstup, výsledek práce, který hodnotí. Na základě struktury školního prostředí je možné si představit v pozici druhé osoby učitele, ale nejedná se o tvrzení, které z definice přímo vyplývá.
Druhy zpětné vazby
Zpětná vazba souvisí s hodnocením ve výuce, což potvrzuje Irons (2008), který rozlišuje sumativní a formativní zpětnou vazbu. První zmíněný typ hodnotí výsledek žákovy práce, nejcharakterističtějším příkladem je udělení známky. Druhý zmíněný typ pak posuzuje cestu, po které se žák ubírá ke stanovenému cíli. Cílem může být nalezení správné odpovědi, vyřešení matematické úlohy, ale i oprava chybného řešení.
Jazyk
Formativní hodnocení je úzce provázáno se zpětnou vazbou vyžadující ústní nebo písemný komentář, který učitel předává „tzv. posuzujícím“, nebo „tzv. popisujícím jazykem“ (Vališová & Kasíková, 2011, s. 260). Pro poskytnutí efektivní zpětné vazby učitel nevyužívá posuzujícího jazyka, jelikož ten neodkazuje na žákův výkon, nýbrž na charakteristiku osoby. Naopak z tvrzení o popisném jazyce vyplývá, že dochází k předání informací o žákově práci. Vyzdvihují se smyslově vnímatelné (viditelné, slyšitelné) aspekty, vhodnou formou se upozorňuje na nedostatky.
Jak probíhá proces poskytování zpětné vazby?
Košťálová a Straková (2008) pojednávají o průběhu zpětnovazební činnosti vyučujícího. Samotnému předání zpětné vazby předchází získání podkladů jako východiska či základu hodnocení. Toho vyučující dosáhne jednak již zadáním úkolu s kritérii, jednak průběžnou kontrolou a pozorováním žáků při činnosti.
Zmíněny jsou různé metody pořizování záznamu činnosti, které by se vždy měly odvíjet od potřeb pozorovatele – vyučujícího. Mezi konkrétní příklady patří karta na zápisky, blok v podobě adresáře nebo telefonního seznamu, štítky či fotografie.
Se získáním těchto podkladů se vytváří prostor pro následné srovnání výstupu s předem stanovenými kritérii, kdy učitel posuzuje, zda došlo k jejich naplnění. Během fáze popisné zpětné vazby uvede konkrétní příklady žákovy práce, které jsou v souladu s kritérii.
Techniky pro poskytování zpětné vazby ve výuce
Košťálová a Straková (2008) zmiňují v souvislosti se zpětnou vazbou sebehodnocení a vrstevnické hodnocení. Žáci by měli absolvovat proces sebereflexe co nejdříve a významně jim pomůže předchozí zpětná vazba poskytovaná učitelem. Je třeba se připravit na to, že na počátku se žáci nejsou schopni adekvátně ohodnotit. Jakmile začnou intenzivněji vnímat kritéria a podaří se jim je porovnávat s vlastními výstupy, sebehodnocení získá mnohem významnější výpovědní hodnotu jak pro učitele, tak pro žáky.
Rovněž vrstevnické hodnocení je úzce spjato se zpětnou vazbou. Košťálová a Straková (2008) popisují pravidla, která je vhodné dodržovat, aby byl celý proces funkční. Učitel by vždy měl dát jako první možnost vyjádřit se žákovi, který je autorem práce. U vrstevnického hodnocení je zachován stejný postup, který aplikuje vyučující – čili popisně a cíleně ocenit spolužákův výstup. Následují otázky, které v sobě skrývají vyjádření nedostatků.
Laufková, Starý a kol. (2016) nabízejí řadu konkrétních technik, které zjišťují stav aktuálního porozumění žáků. Mezi ně jsou řazeny různé druhy signálů, například zeleno-červené karty, pomocí kterých žáci vyjadřují souhlas a nesouhlas, pochopení a nepochopení učiva, … Další technikou využívající barvy je semafor, kde červená znamená žádost o pomoc a další procvičení, oranžová (žlutá) částečné a zelená úplné porozumění. Kartičky s odpověďmi mohou být užívány v souvislosti s technikou A, B, C, D. Učitel nabízí různé varianty odpovědí a žáci volí jednu ze svých kartiček, kterou viditelně ukazují. Jinou možností je popsat kartičky slovy vyjadřujícími potvrzení a nesouhlas. Díky tomuto způsobu pak vyučující získává odpovědi na zjišťovací otázky.
Využívání hromadných hlasovacích signálů s sebou nese výhodu rychlého, jednoduchého a efektivního provedení. Přesto se nejedná o příliš individualizovaný způsob zpětné vazby, vyučující musí na výsledky určitým způsobem reagovat (doptat se některých žáků, vytvořit záznam). Pro učitele je totiž zpětná vazba od žáků stejně důležitá, jako pro žáky od něj. Měla by být podkladem pro další učení, respektive přípravu následujících vyučovacích hodin, konkrétních aktivit a podobně.
Teprve poté se učitel uchyluje k fázi korektivních otázek. Nesnaží se předložit žákovi konečné stanovisko, ale kladením návodných otázek jej vede k samostatnému uvědomění si nevhodného řešení.
Dle Košťálové a Strakové (2008, s. 15) „popsaný způsob poskytování zpětné vazby žáky neohrožuje a nezraňuje, je tedy možné ho provádět i před očima skupiny žáků nebo celé třídy, v níž jsou v pořádku vztahy.“ Z tohoto tvrzení vyplývá, že kvalitně a efektivně poskytnutá zpětná vazba slouží nejen hodnocenému žákovi, ale přispívá k dalšímu učení celé třídy. Ostatní žáci totiž naslouchají popisné zpětné vazbě a odnášejí si z ní poznatky potřebné pro vlastní vzdělávání, pro plnění dalších úkolů, dosahování nových cílů.
Zdroje
IRONS, Alastair. Enhancing learning through formative assessment and feedback. New York: Routledge, 2008. Effective teaching in higher education. ISBN 9780203934333.
KOŠŤÁLOVÁ, Hana, STRAKOVÁ, Jana. Hodnocení – Důvěra, dialog, růst. SKAV 2008. ISBN 978-80-254- 2417-9. Dostupné na:
https://www.inkluzivniskola.cz/sites/default/files/uploaded/skav_hodnoceni_web.pdf
STARÝ, Karel a Veronika LAUFKOVÁ. Formativní hodnocení ve výuce. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1001-6.
VALIŠOVÁ, Alena, Hana KASÍKOVÁ a Miroslav BUREŠ. Pedagogika pro učitele. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2011. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-3357-9.