Povídání s Adélou Zeimannovou

Ahoj Adélo, můžeme tě poprosit o chvilku tvého času? Rádi bychom tě více představili našim studentům.

Určitě ano, jsem jen vaše!

Na úvod nám řekni něco o tom, proč učíš zrovna angličtinu. Jak ses k ní dostala, co tě k ní nasměrovalo?

Angličtina je tak trochu můj život. Úplně poprvé jsem se s ní setkala už ve školce a od té doby je angličtina vždy pořád tak nějak se mnou. Na ZŠ mi šla překvapivě více němčina a angličtina zůstávala tak nějak v pozadí, ale pak přišla devátá třída, puberta a nutnost vědět, co se stane v příštím díle seriálu, dříve, než byly vydány titulky. A tak jsem na své angličtině začala intenzivně pracovat, abych titulky už nikdy nepotřebovala. Čím víc jsem rozuměla, tím víc mě to bavilo. Dál a dál jsem ve svém jazykovém bádání pokračovala až jsem to nakonec dotáhla až k současnému magisterskému studiu právě v oborou anglofonních literatur a kultur.

Dokážeš vysvětlit, proč myslíš, že je dobré anglicky umět?

Jazyky vidím jako takovou bránu do obrovského světa kultur a jako prostředek k tomu seznámit se s mnoha zajímavými lidmi. Myslím si, že na výroku „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“, určitě něco je. Jakmile promluvíte rodným jazykem nějakého cizince, jako by se před vámi otevíral úplně nový svět.

Poodhal nám, na čem si ty osobně při své výuce zakládáš?

Pro mě je hlavní, aby studenta hodina bavila a aby na konci měl pocit, že se něčemu novému naučil. Snažím se výuku propojit s tím, co studenta baví a co má rád. Studenti mi pak s nadšením vypráví o oblíbené knize či filmu, aniž by se soustředili na to, že vlastně mluví v angličtině. Nějaká ostýchavost s konverzací pak rychle opadá a hodiny jsou vždy mnohem zábavnější.  

Když jsi chodila na základní a střední školu, co ti pomáhalo v učení, pokud ti něco zrovna nešlo? 

Částečně to bude určitě moje tvrdohlavost, díky níž si nikdy nechci přiznat, že mi něco nejde, a tak to zkusím klidně i stokrát, dokud se to nepovede. Ale nejvíce mi pomohla podpora mého okolí. Když mi něco nešlo, věděla jsem, že z toho nebude žádná pohroma. Všichni okolo mě se mi vždy snažili co nejvíce pomoct a podpořit mě, což mě motivovalo k tomu víc se snažit.

Je něco, co ti na škole vadilo? 

Neustálé biflování, sedět tiše v lavici a snažit se vstřebat vše, co nám bylo předneseno. Hodně mi chyběla možnost se nad informacemi pozastavit a třeba je prodiskutovat.

A něco, co ti třeba opravdu nešlo a nebavilo tě?

Co mi opravdu nešlo, byla asi matematika. Vždycky jsem k ní měla nějakou averzi a to, že mi nešla, ji jen prohlubovalo. Trvalo to až do třetího ročníku gymnázia, kdy mi skvělá paní profesorka ukázala, že matematika vlastně není tak špatná.

Pojďme pryč od školy, máš nějakého domácího mazlíčka? 

Celá naše rodina je tak trochu zvířátková, vlastně si ani nepamatuju, kdy jsme nějakého mazlíčka neměli. Přes křečky, morčata, ale i tarantuli až k pejskům. Momentálně máme doma dneska už stárnoucího velkého křížence zachráněného z útulku.

Co ty a kultura, až bude po pandemii možnost, na co vyrazíš jako první?

Moje první kroky by určitě směřovaly do Národního muzea na výstavu Sluneční králové. Moc se zajímám o starověký Egypt, a tak bych si nenechala ujít možnost vidět naživo nové vykopávky. Kino nebo divadlo by pak bylo asi další zastávkou, nejlépe na nějakou komedii.

Co ty a čtení, co máš zrovna rozečteno, co ráda čteš?

Je těžké se v tom orientovat, bude to asi kolem sta děl napříč kánonem americké literatury, která aktuálně čtu v rámci studia a načítám ke státnicím. Mimo studium mi na čtení nezbývá moc času, ale když se mi nějaká ta chvilka objeví, ráda si přečtu nějaký historický román nebo například něco z keltské mytologie.

A na závěr tvé životní motto, máš nějaké?

„Budoucnost patří těm, kdo věří v krásu svých snů.“ – Eleanor Roosevelt